BĚH

MŮJ PŘÍBĚH: Jak jsem začala běhat

Dlouho jsem zvažovala, zda sepsat článek na tohle téma. Myslím však, že je na čase to tu trošku oživit, Francie už bylo dost. Samozřejmě, že mám ještě pár článků o Francii, co vyjdou ještě před Vánocemi (protože chystám zase i něco vánočního jako minulý rok – koukni sem).

Ale teď jste si vybrali článek na téma BĚHÁNÍ, čemuž se bránit nebudu, protože jak víte, já běhání MILUJU. (Pokud tohle nevíte, tak asi pravidelně nesledujete můj INSTAGRAM. Takže to můžete napravit a vědět tak o mých běžeckých a i jiných aktivitách a zlepšovat se se mnou :-)).


Zvažovala jsem sepsání tohoto článku dlouho, protože se jedná o osobní příběh, který pro mě nebyl jeden z nejjednodušších, nicméně právě díky tomu můžu teď udělat, co udělám: sepsat svůj běžecký příběh.


Myslím, že každý má nějaký svůj „běžecký“ příběh…

Někdo se žene za slávou, někdo za penězi, někdo za láskou, jiný zase hledá útěchu v druhých. Každý z nás něco hledá, běží si svou trať a asi ví, kde je zhruba jeho cíl. Snaží se k němu co nejvíc přiblížit, ale spousta lidí to vzdá! Protože cíl se stále vzdaluje. JASNĚ ŽE ANO, protože všechno není hned. Vzdají se, protože mají pocit, že dál už to nejde. Že nemůžou pokračovat, protože už na to nemají. Že závěr je daleko. A tak se svého cíle vzdají, nechají to plavat, jinak řečeno PŘESTANOU BĚŽET.

Tohle jsem já nikdy nechtěla. Věděla jsem, kde jsou cíle, a i když se neustále vzdalovaly, stejně jsem běžela dál…

Ale abych nepřeskakovala…

VŠECHNO TO ZAČALO SPADNUTÍM NA DNO

To tak většinou bývá. Musíme spadnout na totální dno, aby bylo od čeho se odrazit, že? Ale já tenkrát vážně neměla ani to dno.

Bylo to jednou o prázdninách. Tenkrát jsem si vyčítala úplně všechno. Nenáviděla jsem se za každé rozhodnutí, byla jsem pesimistický, nešťastný člověk, co viděl jenom tmu. Ubližovala jsem okolí a ubližovala jsem hlavně sobě. Vyčítala jsem si, že nejsem dost dobrá a věřila jsem, že nikdy nebudu. Topila jsem se v neštěstí, všechno bylo špatně!

NEBYLA JSEM SPOKOJENÁ

Chtěla jsem být šťastná, ale nebyla jsem. Chtěla jsem být zdravá, ale nebyla jsem. Chtěla jsem být sebejistá, ale nebyla jsem. Potřebovala jsem to změnit, ale nevěděla jsem jak. Myslela jsem si, že když si budu hrát na to, že jsem ok, všechno bude fajn. Ale takhle to nefunguje. Postupem času mi to došlo: VŠECHNO ZÁLEŽÍ JEN NA MĚ!

Nebyla to ani rodina, ani kamarádi, ani nikdo jiný, kdo by mi pomohl se z toho dostat. Mohla jsem to být jedině JÁ!.

Tohle je základní zjištění. Musíme si uvědomit na začátku VŠEHO, že to záleží na nás a na naší mysli, jestli přijde změna nebo ne. No a protože jsem prostě už nechtěla být to co jsem byla, rozhodla jsem se to ZMĚNIT!


Prvotní impuls všeho byla chorobná potřeba zhubnout…

Ano, prostě jsem věděla, že když zhubnu a budu se cítit zdravěji a sebevědoměji, začnou se měnit i věci okolo mě. Nechtěla jsem být tak zakomplexovaná a vnitřně jsem cítila, že musím teď svést boj sama se sebou. Byla to nutnost, potřeba a odhodlání, protože boj se sebou samým je opravdu ten nejtěžší boj. To mi věřte!


No a tak jsem odjela na ERASMUS.

Díky tomu, že jsem rok žila sama někde úplně bez ovlivňování ostatních, jsem se mohla hluboce ponořit do svých myšlenek a svého těla. Věděla jsem, že když se nenaučím chápat svoje tělo TAM, tak už nikde jinde. Opravdu moc jsem chtěla změnu! Snila jsem o tom každý den, že už NECHCI být to co jsem. Chtěla jsem změnit svůj život, protože nebyl správný a byla to jen cesta do pekla. Cítila jsem to tak a to byl můj hnací motor.

Právě ty nejhorší chvíle v životě mi vždycky ukázaly nový směr, novou jistotu, nové zítřky, že něco může být jinak. Ale vždycky je třeba tomu jít naproti. Prostě udělat maximum a bojovat do poslední chvilky. To jsem pochopila právě na Erasmu, protože začátky nebyly žádnej med..Ale to nejsou nikdy…

Vzdávala jsem se…

Abych mohla změnit svoji postavu, své zdraví, svou mysl, musela jsme pro to něco udělat. To pochopíte velmi rychle. Bez práce nejsou koláče a když něco chceš, tak se snaž!

Začala jsem číst denně nějaké články, videa na youtube, rady a tipy od ostatních (ostatně tak to vždycky začíná). Přečetla jsem toho opravdu dost a začala jsem si všechno sepisovat sama do svých poznámek – kdy co jíst, jak cvičit, jak myslet, co změnit. Radím vždycky použít víc zdrojů, protože někdy i ti nejlepší výživoví specialisté a trenéři nemají pravdu.

A díky sebevzdělávání a snaze zjistit co nejvíc informací jsem v podstatě narazila na JILLIAN MICHAELS – motivační sériová videa, cvičení na každý den. Okamžitě jsem se do ní zamilovala, její videa mají smysl, jsou motivační a složitá, není to žádná pohodička a to přesně je potřeba. Co je ale NEJVÍC třeba je tvá výdrž a odhodlání. A to dalo vždycky hodně práce…Nicméně jednou se překonáš, překonáš se zas, a pak zas, a zas…


No a pak už to jelo… 

Během podzimního semestru to byl největší boj, protože tělo stagnovalo. Nechtělo si zvyknout na zdravou stravu, nevědělo co se děje. Tenkrát jsem to nechápala, proč jsem 4 krát do měsíce nemocná a proč mám angínu tak často. Nedocházelo mi, že musím hlavně spát a pít vodu, že musím pravidelně jíst, ale hlavně, že se musím ze všeho nejdřív přijmout taková jaká jsem.

OPTIMISMUS je vážně strašně důležitý a říkejte si co chcete. Bez něj to nejde nikdy! Ať děláte cokoli, musíte se naučit myslet pozitivně, protože negativní tělo vás poslouchat nikdy nebude.


Běhání přišlo potom…

Na letní semestr pak přijela kamarádka, co dělala triatlon. Běhávala často a já jsem nechápala, jak to dělá. Už jsem měla za sebou nějaká cvičební videa s JILLIAN, ale stále jsem měla pocit, že stojím na místě a nezlepšuji se. Navíc jsem nehubla, nepociťovala jsem změnu, ale především jsem taky stále špatně jedla.

Pak mi došlo, že potřebuji taky hlavně nějaké kardio cvičení a na to moje tělo zvyklé vážně nebylo. No a jelikož nebylo zvyklé, bylo potřeba ho to naučit.

NO A TAK JSEM TEDA ZAČALA BĚHAT.

Párkrát jsme běhaly s kamarádkou spolu, pak jsem začala sama a stále víc a víc. Nejdřív tělo zase protestovalo, ale tady platí základní pravidlo – BUĎ TVRDEJ!

Jasně, že tělo nebude chtít. Vždyť to bolí, je to nepříjemný, kolena bolí, bolí stehna, bolí všechno. Ale VŠECHNO ze začátku bolí! Pak to přejde! Takže jsem neměla slitování. Když jsem nemohla, přidala jsem. Často jsem brečela, protože jsem nerozuměla svým pocitům a tomu všemu, co se ve mně najednou dělo, jenomže to byl jen stav ZMĚNY. Prostě jsem se dostávala do něčeho nového, takže to bolelo se vším všudy, ale řeknu vám: já jsem tak ráda, že to bolelo!!

Dostalo mě to totiž tam, kde jsem teď.

Teď MILUJU BĚHÁNÍ.

Po skoro 4 letech cvičení a běhání ( vážně jsem nepřestala, dělám to pořád) je běh nedílnou součástí mého života. A stále je co zlepšovat! Už běhám závodní časy, účastním se výzev, potkávám se s dalšími běžci a snažím se tomu naplno věnovat. Protože mě to BAVÍ. Možná stále nevypadám jako nějaká modelka nebo atletka, ale já jsem tomu propadla celým svým srdcem a jsem ochotná kvůli tomu v 6 ráno vstát! Jsem ochotná kvůli tomu obětovat svůj volný čas, protože BĚH mě naučil jednu zásadní věc:

Když svádíme boj sami se se sebou a nevzdáme se, VŽDYCKY do toho cíle doběhnem!

A tohle je pravda všech pravd. Mě běh uchvátil právě proto, že mi nabídl dvě varianty – buď se vzdát a prohrát to, nebo bojovat a vyhrát všechno. A tím všechno myslím sebe samého.

PŘI KAŽDÉM ZÁVODĚ, PŘI KAŽDÉM VÝBĚHU mi našeptávají hlasy, ať se vzdám. Je to úplně stejné jako se špatnými lidmi ve vašem životě – taky našeptávají, ať to vzdáte, ať jste jiní, že děláte něco špatně, že nejste dost dobří. NE! Vy JSTE dost dobří! Jste tak dobří, jací sami chcete být a to je úplně stejné v běhání!

Takže nechte všechno plavat a prostě BĚŽTE! Je to individuální sport, který dokonale ukáže, jak moc chceme každý vyhrát ten boj sám nad sebou.

Při běhu jen VY SAMI rozhodnete, jestli se vzdáte nebo poběžíte a dosáhnete tak svého cíle.

No a tak věřím, že běh je jedno ze zrcadel naší osobnosti – dokonale ukáže vytrvalost a to nejen sportovní, ale i tu psychickou. Věřím, že díky běhání jsem se naučila být silnější, víc bojovat a jít si za tím, co chci. Věřím, že jsem se stala lepší osobou a že umím vydržet a přečkat zlé časy, až přijdou zase ty dobré.

Pro mě je to běh.

Pro tebe to může být cokoli jiného. Nikdo neříká, abys začal běhat. Ale pokud cítíš, že něco není ve tvém životě ok, tak NESMÍŠ JEN SEDĚT NA ZADKU a naříkat, že to není ok. Udělej něco pro to, aby to ok BYLO!

A zde se dostávám k dalšímu heslu, kterému věřím – STRUGGLE COUNTS!

Nemusíš být maratonec, nemusíš být hned nejlepší a nemusíš hned vyhrát. Protože já věřím, že to jediné co se počítá, je naše SNAHA se dostat do cíle. TEDY NAŠE VÝDRŽ!


Děkuju ♥

DEJ FOLLOW:

 FACEBOOK

INSTAGRAM